Rozhovor, který mě velmi bavil, byl s Dánsko-finskou cestovatelkou Miinou, která byla zajímavá nejen tím, že cestovala sama, ale nebyla žádná teenagerka. Na ostrově Phu Quoc ve Vietnamu na terase pohodového hostelu pár minut od pláže jsme nahráli následující rozhovor, který si můžete pustit v angličtině nebo si přečíst překlad.
 |
Informace o chytrém cestování naleznete v knize: - Ušetřete až 70% na ceně letenky - Vhodná pro zkušené i nezkušené cestovatele - Jak se ubytovat a dopravovat zadarmo - Psáno jednoduše a čtivě |
Here is the interview with Miina in English:
Rozhovor s Miinou
Vašek: Jsem tu s Minou na ostrově Phu Quoc ve Vietnamu, je právě večer a trochu chladněji, ale během dne tu je okolo 29°C. Je to velmi pěkný ostrov a právě jsme v hostelu. Celkem pěkné místo. Mina je cestovatelka, která cestuje celý život. Pro mě to třeba možné překvapivé není, protože jsem potkal mnoho samotných žen cestovatelek, ale pro posluchače to může vypadat trochu nevšedně. Žena, která cestuje a ještě k tomu žena, která není teenager. Co si o tom myslíš? Můžeme říci tvůj věk?
Miina: Ano, je mi 43.
V: Většina lidí v tvém věku by zůstávali v hotelech…
M: V resortech, dražších místech, utratili by více peněz. Ano.
V: Navíc většina z nich by si asi nedělala další přátele s…
M: S Teenagery. (smích) Většinou jsem nejstarší, když zůstávám v hostelech. Někdy jsou ostatní cestovatelé stejného věku jako já nebo i starší.
V: A potkala jsi na své cestě nějaké ženy, které byly staré, jako ty? (smích) Tak jsem to nemyslel. Kdyby ti bylo 80, tak bys byla stará.
M: Pravděpodobně ne, většinou je jim okolo 30 – 35 maximálně. To je doba, kdy ženy pak už moc necestují tímto způsobem nebo pak takto zase cestují, když jsou starší. Ve věku 55 – 60 nebo i starší. Ve věku 35 až 55 to vypadá, jako by zmizely svým způsobem. Jsou někde se svojí rodinou. Nevím a nebo možná pracují.
V: Co vlastně děláš?
M: Jsem výživový poradce nebo učitelka jógy nebo rentgenoložka.
V: Je skvělé, že cestuješ a že na sebe nenahlížíš, jako že jsi ve škatulce – toto je moje povolání.
M: Myslím, my všichni lidé máme mnoho stránek a vlastností, které musíme prozkoumat. Nejsme prostě jenom naše práce, naše rodina nebo nějaké postavení. Já jsem matka, ale jsem také přítelkyně, ale taky prostě jenom já. A to si myslím, že je ještě mnohem více důležité.
V: Lidé by se měli více zajímat o sebe než o ostatní, že?
M: Ano. A také nebýt tolik závislí na tom, co ostatní říkají. Dokonce i v cestovatelském světě jsem se s tím setkala. Lidé říkají: „Ááá, ty jsi opravdový cestovatel.“ A oni jsou turisté, ale já doopravdy cítím, že pokaždé, když cestuji, tak jsem turista. Já jsem turista. Celý koncept toho, že jste cestovatelé… ano, samozřejmě jsem také cestovatel, ale rozhodně jsem taky turista, protože do této země nepatřím. Jsem návštěvník.
V: Shledáváš bytí turistou jako pozitivní věc?
M: Lidé si vždycky myslí, že je to negativní, ale já snažím to prostě nechat být bez jakéhokoliv soudu. Ano, je mi to už jedno. Když jsem byla mladší, tak jsem nechtěla být turistka, chtěla jsem být cestovatelka. Myslím jako opravdová cestovatelka, ale nezáleží na tom. I když moje zavazadlo je menší a mám batoh, který nic neváží a přitom se cítím OK, jako cestovatel, tak jsem stejně i turista. (smích)
V: Je to zajímavé, protože ty jsi z Finska…
M: Z Dánska, ne Finska. Ale ano, jsem Dánská Finka
V: Jsou v Dánsku lidé jako ty?
M: Ne, mnoho jich neznám. V Dánsku je velmi obtížné najít lidi, kteří mají podobný druh zájmu. Většinou najdu lidi se stejným druhem zájmu, stejnými zájmy a druhem myšlení mimo Dánsko, když cestuji.
V: Co bys vzkázala ženám, které cítí, že by chtěly cestovat, ale nemají ten správný podnět, aby začaly. Co bys jim řekla?
M: Když máš touhu cestovat, tak myslím, že začneš cestovat. Abych byla upřímná, tak je v pořádku, že lidé tolik necestují, protože pak je tu více prostoru pro mě, aby cestovala. Ne snad? Víš, co mám na mysli? Kdyby to mělo být něco, co by mělo povzbudit lidi, aby cestovali, tak je to to, že je o tolik jednodušší cestovat, než zůstat doma.
V: Opravdu? Jak je to možné? Je to levnější?
M: Není to jenom o ceně, ale o způsobu života. Konečně máš dostatek času přemýšlet, ale když jsi doma, tak máš většinou tolik různých věcí, o které se musíš postarat a neosvobodíš svoji mysl. Myslím, že osvobození mysli je to nejlepší, co můžeš pro sebe udělat.
V: Vždycky je ale někde tam v pozadí hlas, který říká: „Jakmile se vrátím, musím udělat toto a tamto.“
M: Záleží na tom. I jenom udělání si pauzy od své mysli a svého denního shonu. To rozšíří tvůj způsob přemýšlení. A myslím, že rozšířením způsobu myšlení nemůže být negativní věc.
V: Jak to funguje tobě. Jsi doma v Dánsku polovinu roku a druhou polovinu cestuješ?
M: Ano, přibližně tak. Asi 5 měsíců cestování a 7 měsíců v Dánsku.
V: Protože jsi mi před tím říkala, že je důležité mít nějaký domov.
M: Ano, myslím, že je příjemné mít domov. Myslím, že je fajn mít těch pár věcí, které nemůžeš dělat, když cestuješ jako dělání nějakých rukodělných výrobků, zašívání oblečení, věci, které ráda dělám svýma rukama – pěstování zeleniny, hraní na piáno.
V: Myslíš jako, že to nemůžeš dělat, když cestuješ?
M: Ano, myslím, že je to složitější.
V: Takže máš jakoby základnu, kam se vracíš.
M: Základna není to, co nutně potřebuješ, ale někdy, když máš jenom malý batoh, tak občas chceš něco víc. (smích) Někteří lidé to nepotřebují a jsou velmi nematerialističtí a to je v pořádku, ale já osobně jsem ráda, když něco mám.
V: Takže tvůj batoh je typický malý batoh z obchodu se sportovními potřebami? Vejde se do kabiny letadla?
M: Ano, má asi 10 kilogramů. Když jsem byla mladší, tak jsem byla zvyklá cestovat s velmi malým batohem, co měl jenom 5 kilogramů a bylo v něm všechno.
V: A co ženské potřeby?
M: No, vzala jsem si sebou fén. (smích) A mám sebou nějaký make-up, moc ho nepoužiji, ale myslím si, že mnoho žen si to koupí a pak zahodí, když cestují.
V: Jakoby si ženy mysleli, že tyto věci potřebují, ale doopravdy to potřebují?
M: Ano, i když nemám mnoho oblečení a nosím asi polovinu. Nebo vždy nakonec nosím jedno oblečení, které pak akorát peru, protože je to moje oblíbené oblečení.
V: Já měl jednu košili, kterou jsem koupil v Siem Reap v Kambodži a už se mi nelíbila, tak jsem si koupil novou, takže mám teď dvě a mám jedno tričko navíc, které jsem si přivezl z domu a ani ho nenosím, takže příště možná stačí pouze jedno tričko.
M: Ano, i já mám příliš mnoho oblečení, i když toho mám málo. (smích) Je to sranda.
V: A co bezpečnost, protože ne mnoho žen, obzvlášť v Česku si lidé myslí, že cestovat sám je velmi nebezpečné a nejen pro ženy.
M: Myslím si, že v mnoha zemích v Evropě je mnohem více nebezpečné jít po ulici, než cestovat kdekoliv v Jihovýchodní Asii.
V: Jihovýchodní Asie je myslím velmi bezpečná.
M: Ano, je velmi bezpečná. Cestuji zde od doby kdy jsem byla velmi mladá. Tento rok je to 25 let a nic… tedy měla jsem jeden nepříjemný zážitek s jedním Italem, ale to je všechno. Mám sebou ale pepřový sprej. (smích)
V: Ale nemůžeš ho použít, ne? Je to tu zakázané.
Asi ano. (smích)
V: Asi jako všechno tady. Jednou jsem řídil, když jsem jel z večeře na mém skútru a měl jsem jedno pivo a nevěděl jsem jestli je to OK.
M: Ou, vlastně neměl bys ve Vietnamu vůbec řídit motorku, pokud jsi cizinec.
V: Opravdu?
M: Někde jsem slyšela, že je to zakázané řídit motorku a je zakázané vlastnit motorku (Poznámka: není to již zakázané). Takže…
V: Takže, když tě chce policie obtěžovat, tak si důvod vždy najde.
M: Ano, ale co se týče bezpečnosti, občas je to v tvé hlavě. Třeba nějaké tmavé a nebezpečné místo. Když ho ale vidíš další den ráno, tak vypadá, že by ses sám sobě zasmál jenom kvůli tomu, že ses tehdy bál. Většinou to není tak nebezpečné, jak to vykreslí tvoje mysl.
V: Mám pocit, že já osobně si hodně dbám na bezpečnost a vždy se dívám, za sebe a na to, co se okolo děje.
M: Já někdy, ale záleží na tom.
V: Říkala jsi, že už tu cestuješ od mlada, kolikrát už jsi Jihovýchodní Asii navštívila?
M: Nevím, mnoho, mnoho, mnoho, mnoho krát.
V: Takže jsi byla v Thajsku a pak znovu.
M: Ano, poprvé, když jsem dorazila do Jihovýchodní Asie jsem jela do Indonésie a pak jsem cestovala skrz Indonéízii přes Sigapur do Malajsie a Thajska. Ano, to byla moje první cesta. A poté už vždy po okolí.
V: Cestovala jsi i někam jinam kromě Jihovýchodní Asie?
M: Ano, byla jsem v Austrálii a ve více částech Asie taky, Jižní Asii.
V: Cestuješ tedy většinou v zimě?
M: Ano, většinou v zimě, občas někdy i v létě po Evropě. Byla jsem ve většině zemích Evropy a některých částech severní Afriky a Středním východě, v některých bývalých sovětských republikách – Uzbekistán apod. Nikdy jsem nebyla v Severní nebo Jižní Americe.
V: Do Jižní Ameriky bys měla zajet.
M: Ano, moc bych chtěla. (smích)
V: Mimochodem jaké hotely nebo hostely či jaké ubytování používáš?
M: Vlastně všechny druhy. Záleží na tom, kam jedu, protože někdy mám svůj pokoj, jako například v Bangkoku. Pokoje, které jsou velmi pěkné a levné.
V: Někdy jsi ráda, když jsi sama, že?
M: Přesně tak, někdy je fajn mít svůj pokoj, ale potom samozřejmě zůstávám v hostelech a záleží na tom, jestli cestuji s mým partnerem či nikoliv. Když jsem sama, tak samozřejmě zůstávám více v hostelech, protože mně to nevadí a je super potkat nové lidi.
V: Takže se s lidmi běžně seznamuješ, prostě jdeš ven s lidmi z hostelu.
M: Ano, dělám to, mluvím s lidmi a potkávám mnoho různých druhů lidí. Je to dobré a velmi jednoduché, ale i když jsem v hotelu, tak i tam se seznamuji s lidmi z hotelu, protože vždy ráda mluvím s mnoha lidmi. A ostatní lidé, co cestují se zajímají o to komunikovat. Je to velmi jednoduché a někdy máš až příliš mnoho kamarádů. (smích)
V: Myslím, že třeba v Jižní Americe je těžké nemít přátele. Takže hotely, hostely, všechno.
M: Vlastně nepoužívám to, co mnoho mladých lidí používá – Couchsurfing a podobné věci. Nikdy jsem to nedělala a nejsem si jistá, co bych měla dělat. Možná někdy budu nějaké lidi hostit doma v Dánsku, ale sama se ubytovat nenechám.
V: Proč? Protože bys byla svým způsobem na někom závislá?
M: Ano, to je přesně ten důvod. Když chceš odejít a tvůj hostitel se s tebou chce bavit a ty jsi mu jakoby zavázaný ho bavit a já chci být svobodná.
V: Myslím si, že je to jenom v tvé hlavě. Měla bys to zkusit.
M: Ano, měla bych zkusit Couchsurfing a Jižní Americku, ano. (smích)
V: A co doprava. Cestuješ rychle letadly a i pomalu?
M: Rychle a pomalu, záleží na tom, kam cestuji, jestli mám plán a jestli mám nějaký konkrétní cíl, kterého musím dosáhnout, tak cestuji samozřejmě rychleji letecky, ale i to je velmi levné. Obzvlášť, když si je zamluvíš dopředu. Tady v Asii.
V: Teď ale zpět k cestování, je vtipné, že místní si myslí, že máme rádi naše evropské jídlo a naše evropské způsoby. Byli jsme se s mým kamarádem podívat na nějaké jeskyně v Kambodži a tam bylo jezírko a nějaký Kambodžan plaval v jezírku a volal na nás: „Pojďte, tady můžete plavat. Cizinci tu plavou.“ Kdyby řekl, žádný cizinec tu ještě neplaval, tak bych tam rozhodně šel, ale tohle bylo jako, že cizinci tady plavou, takže tu taky můžete plavat.
M: To je velmi vtipné, ale někteří lidé mají západní jídlo rádi. Když lidmi mluvíš, tak se vždy najde někdo, kdo říká: „Potřebuju čas od času svůj hamburger.“ A já si říkám, opravdu to potřebuješ?
V: Mě náhodou asijská kuchyně velmi chutná. Mám rád nudle a rýži. Prostě mi z domu nic nechybí. Brambory? Ty mi nechybí.
M: Já opravdu miluji jídlo v Jihovýchodní Asii, je úžasné.
V: Obzvlášť ve Vietnamu myslím.
M: Je čerstvé.
V: Ano, ale je to odlišné od Kambodži.
M: Ano, Vietnamská kuchyně je trochu lepší, jak Kombodžská.
V: V Kambodži se můžeš velmi dobře najíst, ale ve Vietnamu jsou všechna jídla, i ta nejlevnější za dolar, velmi chutná.
M: Ano, ale protože jsou čerstvá, mají mnoho různé zeleniny a bylinek. Mám to ráda.
V: A co Thajská kuchyně. Je lepší jak Vietnamská?
M: Neznám vlastně Vietnamskou kuchyni tak dobře, ale něco vím a vím, co mám ráda, ale myslím, že je taky mnoho věcí, které mi nechutnají ve Vietnamské kuchyni. Mají různé druhy omáček z vepřového, které jsou velmi sladké. Tyto věci mi moc nechutnají.
V: A nebo to hnědé, co je z krevet? Krevetí vajíčka? A co se týče Kambodži, miluju lidi v Kambodži. Jsou snad ještě příjemnější než Vietnamci.
M: Ano, někteří jsou, ale jsou i někteří hrozní. Někteří jsou velmi hrubí.
V: Myslíš úředníky na hranici?
M: Ty a ještě občas potkáš hrubé lidi. Vidím jejich kamenný výraz a cítím se trochu ohrožená.
V: Především policisté a úředníci na hranicích.
M: Ano, přesně tito lidé a když jsem, je to již velmi dávno, co se to stalo, byla v Kambodži a měla tam zranění krku. Měla jsem takový ten límec a byla jsem velmi zranitelná a límec na to ještě upozorňoval a přistáli jsme v Siem Reap. Letěla jsem letadlem, protože jsem nemohla jet autobusem kvůli tomu krku a když jsme vylezli z letiště, tak tam byla horda lidí, stáli tam muži, hlavně taxikáři a řidiči tuk tuků a „Aaaaaa“, útočili na nás, bylo to hrozné, nesnáším to a ani jsem nevěděla, kam jít, byli přímo u tvého obličeje a byl tam policista, který měl obušek a odstrkával je pryč: „Přestaňte!“ Ale oni byli tak útoční: „Krrrchhh“. Bylo to hrozné a myslela jsem si, že nás zabijí. Kdyby měli šanci, tak nás zabijí, takový jsem měla pocit. Samozřejmě by nás nezabili, ale byl to můj pocit.
V: Můj kamarád se zranil taky. Nevím, co se přesně stalo, ale řidič tuk tuku ho chtěl podvést a chtěl nějakou přemrštěnou částku – 20 dolarů. Bylo to v Kambodži. Taxikáři a řidiči tuk tuků jsou strašní lidé, protože tě chtějí většinou podvést a když jsi dole, tak na tebe ještě více útočí.
M: Někteří z nich, ale ne všichni.
V: Samozřejmě, ale normální lidé, ti chudí jsou tak hodní.
M: Přesně, někteří jsou prostě zlatí. Zažila jsem něco podobného, protože jsem měla pár nehod. No, ne pár, jednu velkou nehodu s tím krkem. To se stalo v tuk tuku, který neměl žádné brzdy. Řidič tuk tuku se snažil objet náklaďák, ale nešlo mu to, protože bylo okolo spousta skútrů a tak vjel dovnitř, ale náklaďák zabočil a tuk tuk vjel do betonové zdi a tam se mi něco stalo s krkem.
V: Takže být v tuk tuku opravdu je nebezpečné. Nejen to tak vypadá, ale opravdu to i je. (smích) Je to jako horská dráha, užíváš si to a nemyslíš na nebezpečí.
M: Ano, když se něco pokazí, může to být opravdu špatné, ale lidé byli velmi nápomocní a skvělí. Nemocnice v Kamodži nemají nic. Prostě nic. Byla tam jedna žena, která byla zraněna, takže jsem jim dala i nějaké moje lékařské potřeby, co jsem měla.
V: Myslím, že můžeme nyní uzavřít toto interview. Napadá tě něco, co bys chtěla říci? Protože já myslím, že v ČR je mnoho lidí, kteří by za žádnou cenu nikdy necestovali sami. Znám tak málo lidí, kteří sami cestují a žen je neuvěřitelně málo.
M: Musím říci, že nemusíš být sebevědomý, abys mohl cestovat sám, nepotřebuješ být ani hodně nezávislý, je to vlastně otázka toho, jestli chceš pro sebe něco dobrého. Kdo by nechtěl jet do ráje a být na ostrově s různými lidmi. Můžeš být překvapený a možná poznáš sám sebe mnohem více způsobem, který by tě nenapadl. Cestování v jednom není žádný problém a rozhodně ne v Jihovýchodní Asii. Nejsi nikdy sám. Pokud přespáváš v hostelech, tak jsi předurčen k tomu si najít přátele. Velmi jednoduše.
V: Taky jsi mi říkala, že se nemusíš podrobovat názorům svých přátel.
M: To platí taky,protože když cestuješ sám, nemusíš se svými kamarády řešit, kterou cestou se vydáte, kde se najíte, ale můžeš si všechno rozhodnout sám.
V: .. a taky cestuješ rychleji. Fakt je ale to, že když cestuješ s někým, tak můžeš ušetřit více peněz.
M: Ano, ale můžeš i sdílet pokoje. Většinou je to tak, že se muži ptají, jestli se mnou mohou sdílet pokoj. (smích)
V: Kde?
M: V hotelech. Někdy, když se zapisuji do hotelu, tak za mnou někdo přijde a zeptá se mě, jestli se zapisuji nebo odcházím z hotelu a když odpovím, že se zapisuji, tak se zeptají, jestli s nimi nechci sdílet jejich double room. A já na to: „Ne děkuji.“ (smích)
V: Zápaďáci?
M: Ano, hlavně Italové. (smích) Překvapivé, ale ano. Dělají to. (smích)
V: Ok, děkuji ti mnohokrát za tyto vědomosti.
M: Možná je to trochu více vědomostí.
V: Myslím, že je důležité lidem ukázat, že vcelku cokoliv je možné. Můžeš dělat prakticky cokoliv, nepotřebuješ velkou sumu peněz, abys mohla cestovat.
M: Ne, nepotřebuješ, rozhodně ne. A taky si myslím o tom, jak jsi říkal o těch potřebách žen, tak samozřejmě nepotřebuješ všechny ty věci, co si myslíš, že potřebuješ. Nepotřebuješ sedm párů bot na krátký výlet, stejně je nebudeš všechny nosit. Satčí žabky, jeden pár dobrých bot a to stačí.
[fblike]
V: Takže děkuji mnohokrát a zítra jedu do Ho Chi Minhova města a doufám, že to zvládnu.
M: Samozřejmě. Není zač.
– V době, kdy jsem překládal toto interview Miina cestuje sama po Indii v oblasti Goa.
|
Více naleznete v Cestikonu: - Letenky o 70% levněji, ubytování zdarma - Čtivá kniha s triky a příběhy - Získejte motivaci a cestujte třeba i sami - Jak pro začátečníky tak velmi zkušené cestovatele |