Cestikon

Než jsem dorazil do Ho Chi Minhova města (Saigonu) ve Vietnamu, tak mi Britka, kterou jsem potkal v Siem Reapu v hostelu a s kterou jsem se skamarádil hlásila, že Saigon je šílený: „Saigon is mental“, psala mi, když tam byla. A přesně takový byl, když jsem tam o pár dnů později dorazil já.

Moje očekávání byla naplněna. Když mě dodávka vyplivla na autobusovém nádraží, které bylo od centra města i mého hostelu vzdálené několik kilometrů, tak mi nezbývala jiná možnost, než si vzít taxík nebo tzv. „moto“ neboli taxikáře na motorce, kterého od ostatních řidičů nijak neodlišíte, snad jen tím, že na vás pokřikuje a nabízí svoji službu – odvoz vás i vašich věcí na svém skútru. Zatímco v Kambodži převažují jako individuální dopravní prostředek tuk tuky, tak v Thajsku to jsou taxíky a ve Vietnamu je velmi běžné a levné využít „moto“.

Byl večer a setmělo se. Okamžitě, jak jsem vystoupil z dodávky se na mě sesypali asi čtyři lidé, kteří mi nabízeli odvoz. Osobně nemám rád nucení a Jihovýchodní Asie tímto způsobem nabízení služeb bohužel bohatě oplývá. Když na vás nefunguje nátlak, tak si myslí, že ještě větší nátlak pomůže. S úsměvem jsem však šel dál a po cestě si promýšlel, jak se dostanu do hostelu. Mladý kluk asi okolo 20 let, který mezi těmi čtyřmi muži byl nejméně průbojný mi připadal nejvíce férový a tak jsem se ho zeptal na cenu, za kterou mě dopraví do prvního okrsku do mého předem zamluveného hostelu – Vietnam Inn Saigon. Smlouvání šlo rychle: On: „300.000 Dongů“, já: „10.000 Dongů“, on: „Zbláznil ses? 250.000 Dongů“, já: „10.000 Dongů“, on: „150.000 Dongů“, já: „20.000 Dongů“, on: „50.000 Dongů“, já: „Ok.“ a jeli jsme. Ještě před tím však můj poměrně velký baťoh Rush 72 strčil mezi svá kolena a řídítka skútru. Když jsem to viděl, tak jsem nevěřil, že se tam dostaneme. „V žádném případě se nedostaneme do hostelu vcelku i s batohem.“ pomyslel jsem si.

Mladý řidič jel velmi svižně, až šíleně rychle a proplétal se mezi Saigonskou dopravou, kterou z 90% tvoří skútry. Doprava byla jakoby organická. Jako řeka kde, se motorky mezi sebou různě proplétají a vzdálenosti mezi nimi i při vyšších rychlostech jsou doslova centimetry. Když přijedete na křižovatku, kde většinou neplatí žádná pevná pravidla, tak se do sebe skútry z různých směrů zaklesnou jako když sepnete prsty svých rukou a motorky si horko těžko probíjejí cestu kupředu. Přitom jsou malé srážky a doteky motorek běžné.

Na sedadle spolujezdce jsem dával pozor, abych svými koleny nezavadil o jinou motorku a ta mi je neamputovala. Mladý řidič, který se mi i představil, ale jehož jméno si již nepamatuji jel s naším skútrem suverénně nejrychleji a natěsno se vyhýbal okolní dopravě. Rozpoznal, že jsem ve městě nový a tak mě chtěl ještě více ohromit. Tu minul autobus, tu zase málem narazil do jiného skútru. Světla dopravních prostředků, semaforů i pouličního osvětlení se míhala, jako když jste večer na pouti na řetízkovém kolotoči. „Ho Chi Minhovo město je opravdu mentální.“ říkal jsem si úplně nahlas.

Dorazili jsme před hostel a kluk se se mnou ještě snažil smlouvat a řekl si o 70.000 Dongů. První dohoda ale platí a on to moc dobře věděl. Když jsem mu zaplatil, tak se mi ještě nevinně pokusil vrátit méně, než kolik měl, tak jsem mu zaklepal na řídítka skútru, kde měl nalepenou nálepku s Budhou. Smutně mi dal zbytek peněz a rozloučili jsme se. Byl jsem nemilosrdný. Od překračování hranic mezi Thajskem a Kambodžou jsem obrněný nemilosrdným smlouvacím reflexem.

Když jsem ten den jel na sedadle spolujezdce a šílený mladý mototaxikář se proplétal dopravou, tak jsem si říkal, že toto je tak šílené, že už nikdy na motorku v Saigonu nesednu. O několik dní později jsem však na motorce zase seděl, ale tentokrát v roli řidiče.

Moje vietnamská kamarádka mě vyzvedla před mým hostelem v největším Vietnamském městě Ho Chi Minh. K mému překvapení řekla, abych řídil její malý skútr, kterému příliš nefungovaly brzdy, neměl zpětná zrcátka a helma byla spíš taková čepice, co nedržela na hlavě. Navigovala mě ulicemi plnými motorek, taxíků a zmatku. Jízda na červenou, předjíždění ze všech stran a jízda po chodníku zde byla běžnou praxí. Do ucha mi přitom klidným hlasem anglicky říkala: „Tady zahni doprava.“, „Rovně.“ „Zpomal.“ Jednou se i spletla a řekla: „Promiň, nedávala jsem pozor, tady jeď doleva.“ Když jsem málem způsobil dopravní nehodu, tím, že jsem vjel do cesty velkému troubícímu nákladnímu autu, tak řekla: „Really?“ Bylo to asi nebezpečné, ale byla to hra, jako když plníte misi a vše je dopředu určené. Od toho dne mi hodně věcí připadne jako hra.

V Saigonu jsem od té doby jezdil na motorce každý den. Buď jsem ji měl půjčenou (cca $7 denně) nebo jsem řídil motorku kamarádky. Doma jezdím na kole a řidičský průkaz na motocykly nemám, ve Vietnamu to však není problém, jak jsem později zjistil. S 200.000 Dongy v kapse uplatíte většinu policistů a je to méně náročné, než si řidičské oprávnění vyřizovat.

Nemohu tvrdit, že bych byl dobrý řidič, za mé krátké působení v Saigonu jsem dvakrát vjel do cesty nákladnímu automobilu, párkrát nebezpečně zkřížil cestu ostatním motorkám, trochu ťuknul motorku přede mnou při dobržďování a jednou mě málem srazil autobus, který stál vedle skůtru a rozhodl se ostře zatáčet takovým způsobem, že jeho poloměr otočení kolidoval se mnou. Když zatáčel, tak začal drhnout o moji motorku tak, že jsem musel stoupnout a motorku i s kamarádkou nadzvednout a posunout o půl metru do strany – tehdy jsem měl opravdu strach.

Doprava v Saigonu je velmi nebezpečná a člověk by to měl vždy mít na paměti. Na druhou stranu jiný efektivní způsob dopravy tam neexistuje (chraň vás bůh tam jezdit na kole) a tak je opatrná jízda na skůtru asi nejlepší a nemusíte se jí zase tolik bát. Výhýbejte se autům a velkým autům dvojnásob.

Je dobré si však uvědomit, že doprava ve Vietnamu funguje naprosto jinak. Pravidla se moc nedodržují, vše je o domluvě a ukazování, semafory se moc nerespektují. Člověk musí být neustále na pozoru a bude to dobré.

V Bangkoku jsem se na téma řízení motorky ve Vietnamu bavil se jednou Dánkou z hostelu, která pracovala na stáži na dásnké ambasádě v Hanoi a ta mi říkala, že jeden její spolupracovník sbíral statistiky o dopravních nehodách v Hanoi a neustále ji s nimi strašil. Každý den ve městě na motorce zemře několik lidí. Navíc ve Vietnamu panuje takové nepříjemné pravidlo, že když se cizinec dostane do dopravní nehody a ani ji nemusí způsobit, tak je automaticky viníkem. Ano, je to nespravedlivé, ale prý je to tak. Proto se prosím do žádné nehody nepřipleťte. Dánka mi taky vykládala o tom, jak viděla na ulici mladý evropský pár, který měl nehodu na motorce. Mladík ležel v kaluži krve a jeho přítelkyně hystericky brečela a prosila o pomoc, kterou se jí dlouho nedostávalo. Při představě té scény mi tuhla krev v žilách. Jsem rád, že jsem to přežil. Když však opět pojedu do Saigonu, motorku tam řídit budu a pokusím se být maximálně opatrný a především se vyhýbat autům.

[fblike]

Více naleznete v Cestikonu: - Letenky o 70% levněji, ubytování zdarma - Čtivá kniha s triky a příběhy - Získejte motivaci a cestujte třeba i sami - Jak pro začátečníky tak velmi zkušené cestovatele » Zjistit více